Pocit na mořskou okurku

Byl to docela dobrý nápad - nechat se zamknout v knihovně a uspořádat tam mini party s pár blízkými kamarády. Mary, Jay, Rudy, Avaline - chyběla nám nějaká jiná kolej. Při čekání před knihovnou šla kolem Sophie, která se přidat nechtěla, ale Mary ji nekompromisně čapla za rukáv a odvlekla s námi. Což byl taky dobrý nápad. Bylo to fajn a myslím, že se nám ji povedlo nijak hluboce nepoškodit a nepoznamenat. Jen teda musela připomenout svůj školní trest a stlát postele na ošetřovně, ale to ji aspoň naučí se k ničemu nepřiznávat, takže OK. Nakonec se přidal i Fin, z čehož jsem nejdřív měla radost, protože jsem ho tenhle rok viděla spíš sporadicky a děly se kolem něj nějaké zvláštní věci.

Chvilku jsme si povídali zábavné historky, což jsem teda neúmyslně začala já z mého pohledu velmi vážnou historkou. Před srazem jsem měla pár minut, a tak jsem chtěla začít trénovat nová kouzla. Obvykle to musím zkusit stokrát až milionkrát, než ze sebe hůlka vůbec něco dostane. A tohle kouzlo mi šlo hned napoprvé. Ale nejásejte, netleskejte, milí čtenáři. Ono to bylo kouzlo ohňové a zapálilo mi truhlu se všemi mými věcmi. Truhlu, ve které mám i své milované koště! Naštěstí jsem pohotově popadla lahev a vylila tam vodu. Pak jsem ještě použila hasicí kouzlo. Truhlu jsem vyčistila a skoro to na ní není poznat. Ale ten šok! To se ve mně udrží ještě dlouho. Budu muset být opatrnější, pro příště. Ostatním to ale přišlo k popukání, takže sepak vyprávěly další vtipné přípěhy.

Plynule se přešlo k flašce, jak jinak. Pokazila jsem si to vlastně sama hned na začátku původně úplně nevinnou a pohodovou otázkou. Fin měl říct, co si o nás o každém myslí. Ke každému řekl nějakou pozitivní drobnost a když přišla řada na mě, řekl, že jsme se poznali v Kotli a že se od té doby bavím víc s lidmi. Nejdřív jsem si myslela, že si dělá srandu a že bude pokračovat. Ale on ne! To bylo všechno. Nic o tom, že bychom byli kamarádi. Nic pozitivního. Žádná zmínka o společně stráveném roce ve Finových fazolkách, kde jsme byli kápo a kokápo. Jako kdyby všechny ty zážitky nic neznamenaly. Jako kdybych byla duch, který všechno a všechny vidí, ale ostatní jím jenom projdou a nevnímají ho. To jsem opravdu tak přehlédnutelná? Nevýrazná? Bylo mi z toho na nic. Nebo ještě lépe řečeno, na mořskou okurku. A jako úplný trollík jsem se cítila, když jsem si uvědomila, že mám na sobě mikinu s jeho jménem. Mikinu Finovy fazolky tisíckrát jinak, kterou jsme dostali na adventuře a tu jsme společnými silami vyhráli. Jakoby se nestalo.

Snažil se to pak trošku zachránit tím, že dobře tancuju. Dobře tancuju? Když jsme spolu na plese tančili, skoro vůbec jsem to ještě neuměla. Tehdy jsem s ním šla jen proto, že to byl kamarád a že ho holky odmítly. Kamarád... pche! Hořce vtipné bylo ještě to, když měl za úkol vyndat věci ze svých kapes. A jednou z těch věcí, co vyskládal na zemi, byla moje fotka. On po kapsách nosí fotku, na které žádám Mango o ruku, ale řekne o mně jen to, že jsme se poznali před dvěma roky v Kotli. Nejradši bych ho proklela, kdybych to uměla. A pro jistotu všechny kluky s ním. Ale kouzla pro tento večer zkoušet radši nebudu, ještě bych tu knihovnu podpálila.

Zbytek večera jsem tak nějak přetrpěla. Jen jsem si všimla, že Rudy s Mary si šli měnit oblečení, pak se fotili a drželi se u toho za ruce. A do toho všeho jsem z nich nedokázala mít radost. Poslední lidi, kteří si mě občas všimli teď budou asi spolu a já už budu opravdu jen ten duch, který bude procházet hradem a narozdíl od těch reálných duchů vrazí hlavou do zdi, když jí bude chtít projít.