Flashback: Fénix nepovstal z popela, ale z vody

Byli jsme poměrně dobrý tým a čím dál tím víc jsem oceňovala své rozhodnutí vzít s sebou Alice, která byla pokročilejší svými kouzly a navíc druhá ošetřovatelka, když první jsme nechali stát na desce. V jeskynním komplexu jsme naráželi hlavně na nenechavou rostlinku, která uhybala před světlem z našich hůlek. Hned mi bylo jasné, že je to ďáblovo osidlo, o kterém jsme se už učili. Teoreticky jsem o něm věděla všechno. Ale na praktické setkání jsem připravená rozhodně nebyla. Především teda proto, že mi nešlo lux**ito. Já vím, já vím, jak můžu... Úplně vás slyším, milé publikum. Véčkařka a dcera bylinkové královny Meggie Night. Já vím! Ale prostě jsem to kouzlo dlouho netrénovala, no. Stydím se. Vážně!

Několikrát jsme zkusili různá světelná či ohnivá kouzla, ale osidlo je tak úporný plevel, že se ho jen tak nezbavíte. Nevím, koho to napadlo, ale domluvili jsme se, že jednu zatarasenou cestu prostě proběhneme. Když jste totiž dost rychlí, osidlo se kolem vás nestačí obtočit. A tak běžel nejdřív River, pak Raven a pak jsem běžela já a Cindy. Jenže jsem v běhu trochu zakopla, což mě zpomalilo. Cindy se asi stalo totéž, případně možná zakopla o mě. A osidlo toho hbitě využilo a začalo nás rychle svazovat svými šlahouny, až nás stáhlo dolů. Světlo nade mnou rychle zmizelo a viděla jsem pouze zelená chapadla rostliny.

Samozřejmě, že jsem věděla, že je lepší zůstat v klidu, jenže to nešlo! Potřebovala jsem si vytvořit aspoň trochu prostoru, abych se mohla nadechnout! Ostatní na nás volali a sesílali kouzla. Občas jsem ucítila, jak nějaký šlahoun rychle uškubl, když se do něj trefili. Díky Alice a Riverovi se povedlo nás z osidla vyprostit. A nebyl žádný čas to rozdýchat a strávit, že mě to právě málem zabilo. Museli jsme dál.

Proplétali jsme se podzemním labyrintem chodeb a hledali možnou cestu. Ne vždy jsme to samozřejmě trefili správně. Blbá byla slepá ulička, kterou jsme šli mnoho hodin, než jsme objevili, že to dál nepůjde. Věřila jsem, že žebřík z chodby nevede nahoru do malé místnůstky jen tak. Zkoušeli jsme různá hesla, oťukávali stěny, ale nic. Až později jsem zjistila, že tam opravdu něco je. Hranice školy. V místnosti za zdí (opravdu na heslo) se dá přemisťovat. Tehdy to ale bylo zklamání. Šli jsme zase zpátky a hledali správnou cestu dál. Narazili jsme na sfingu, což bylo naprosto ohromující stvoření. Její hádanka však nebyla tak těžká, i mě napadalo řešení. A Cindy odpověď věděla hned, to je výhoda brát s sebou někoho z Havru.

Ovšem s jednou překážkou jsme si nevěděli rady nikdo. Cesta byla rozdělena obrovskou hlubokou propastí. Jen na druhé straně byla páka. River vypadal, že se vrhne do propasti, protože byl posilněn sfinginou řečí o tom, že máme být odvážní a nenechat se zastrašit překážkami, nebo něco takového. No, přiznávám, před propastí mám respekt. Zkusila jsem to tam osahat, jestli propast třeba není jen iluze, ale nebyla. Pak mě napadlo páku na dálku zvednout. Zkusila jsem nadzvedávací kouzlo, ale nic. Nakonec bylo řešení naprosto jednoduché. Stačilo páku přitáhnout. A ta pak na chvíli zajistila most přes propast. Bohužel jsme nevěděli, na jak dlouhou chvíli. Ale River nečekal a přeběhl. A všichni jsme přežili. Dokonce i Alice, která se ještě na poslední chvíli vracela zpátky, aby páku přenesla s sebou, až se budeme vracet.

Poslední zkouškou byl kouzelný teleport. Chvíli jsme se dohadovali, kdo podle kouzelné knihy pronese zaklínadlo a přenese se jako první. Nikomu se nechtělo umřít. Ale byli jsme, snad, tak blízko… rozhodla jsem se jít. Přece jen mám za Rivera a Raven a teď vlastně i Cindy zodpovědnost, když jsem je do toho navezla. Ale portlo mě to do místnosti se spoustou vody na zemi. Původně byly tyhle chodby totiž úplně zatopené. Hned jakmile se objevili ostatní, otevřeli jsme dveře a za nimi se začali objevovat vyjukaní lidé. Redaktoři rádia Fénix.

Vypadali, že nikdy nikoho neviděli raději než nás. Nabídli jsme jim jídlo a vydali jsme se s nimi zpět na hrad. Tentokrát už bylo snazší zvládnout osidlo, když nám s ním pomáhala skupina ostřílených kouzelníků. Dovedli jsme je až na ošetřovnu, kde si mohli odpočinout.

A najednou z nás byli hrdinové. Zvláštní pocit.