Flashback: Mission impossible

Pročítám stránky deníku v dobách, kdy jsem ho nemohla psát. Je čas ho doplnit o pár poznatků a poznámek. Nebo si jen připomenout, co všechno jsme to vlastně kromě války jako takové přežili.

Víc a víc lidí se objevovalo na plakátech. Mary, River…a nakonec i já. Ale zvolili jsme si to. Zvolili jsme si být v Odboji a bojovat za svobodu. Teď už není cesta zpátky.

Chystáme se vydat naprosto zásadní číslo Potlouku. Číslo, které změní všechno. Doufám, že názor spousty lidí. Ale čím dál víc je pro mě hlavní, že změní můj život. Je jasné, že nebudu moct žít jako dřív. Už teď si někdy připadám lehce paranoidní, když neustále hlídám, jestli jsem v místnosti sama. Před psaním tohodle deníku jsem kontrolovala snad všechno. A kdyby ho někdo našel, jsem v loji. Měl by takový soubor důkazů, že už bych se z Azkabanu asi nepodívala. A to jsem většinu času nic nepsala, přesně z tohodle důvodu. Jenže už musím, už to někomu prostě říct potřebuju! Možná se i stavím za profesorem Moonem, který otevřel nějakou poradnu. O něm aspoň celkem jistě vím, že je na naší straně. To neustálé přemýšlení, kdo je na jaké straně a před kým můžu co říct!

Ministryně kouzel Eira Lawson mi poskytla rozhovor. Pořád tomu nemůžu uvěřit! Samozřejmě to stálo spoustu příprav, podléhalo to maximálnímu utajení, a dokonce jsem absolvovala výslech. U kterého jsem zřejmě uspěla, když mě pak pozvali na osobní setkání s ministryní. Vedli mě k ní s páskou na očích nějakým lesem. Byli jsme v malém stavení plném odbojářské ochranky. Pak jsem sešla po schodech do sklepení a tam seděla. Nijak vysoká, nijak majestátní. Prostě obyčejná mile vypadající paní. Varovala mě, že po vydání toho rozhovoru po mně Regiment půjde. A já jsem si uvědomila, že tímhle krokem končí veškeré zdání bezpečí, které mi ještě mohlo zbývat. Ale copak můžu jinak? Když člověk může pomoct, tak má pomoct, říká vždycky moje babička. A já jsem nikdy v nic nevěřila víc. Tenhle rozhovor může změnit všechno. A zdaleka ne jen k horšímu.

Před setkáním s Lawson jsem si myslela, že je srab. Že prostě nedokázala ministerstvo ubránit, nasekala kupu chyb a nedokázala říct: Podělala jsem to. Bývala jsem přesvědčená, že to kvůli její neschopnosti Regiment ovládl kouzelnický svět. Nijak jsem ji tedy svými otázkami nešetřila.

V rozhovoru s ní jsem ale zjistila, že to tak nebylo. Pochopila jsem, že neměla moc na výběr a od začátku dělala maximum. Nebyla žádná nafoukaná nejvyšší úřednice, která by se ráda vrátila k moci. Působila na mě moudře, odvážně i opatrně a dokonce i sympaticky. Odpověděla mi na každou otázku, i na ty, které jí nemusely být zrovna příjemmné. Její odpovědi jsem hltala a byla jsem ráda, že za mě píše vypůjčený rychlobrk. Její sdělení mě totiž zanechávala v ohromeném úžasu.

A tak jsme se na misi připravovali. Já, River a Raven. Zkusili jsme zapojit i Arte, ale bála se. Bylinka...teda Arte přece jenom nebyla ready. Snažili jsme se s Riverem zjistit, jestli se cítí být odbojářkou. Vtipné bylo, že nejdřív říkala, že je to asi jasné, když má uniformu. Jakoby snad vyfasování uniformy říkalo něco o našem názoru. Ale po chvíli z ní vylezlo, že má strach. Bylo mi jí najednou tak líto. Vždyť je z nás asi nejmladší a ještě musí bydlet na pokoji s Avaline. S Avaline, která si prý pustila pusu na špacír, že má za úkol na lidi donášet. Ideální spolubydlící. Chudák Arte. Ráda bych jí nějak pomohla, aby se cítila víc v bezpečí. Jenže kdo z nás se cítí v bezpečí?

Měl se nám ozvat s odbojem spřátelený profesor a my se v duchu vsázeli, jestli to bude Moon nebo Harrington. Docela nás zaskočilo, když napsala paní Hittori. Na poslední chvíli jsme sehnali ještě další lidi. River se rozhodl věřit Cindy a já jsem v den mise mluvila s Alice.

Stuí je už několik měsíců pryč. Unesl ho Regiment. Odboj všechny unesené hledá, ale zatím marně. Tak moc doufám, že je v pořádku. Proč musí být pořád ohrožený na životě? O to větší překvapení bylo, když od něj přišel Alice dopis. Bylo to velmi podivné psaní, očividně šifrované. Psal o své sově Rarachovi, takže bylo Alice jasné, že má mluvit se mnou. Ale proč se mnou? Mohu mu snad nějak pomoct? Na to jsem ještě nepřišla, nicméně ten rozhovor s Alice byl dost užitečný. Kdo může být víc proti Regimentu, než máma, které Regiment unesl syna? Řekla jsem jí, co o unášení lidí Regimentem vím, a dala jsem jí poslední Potlouk, který jsme mezitím vydali a roznesli po škole.

Zapojila jsem Alice do dnešní mise a pozvala ji na sraz před Nebelem. Měli jsme jít do podzemí, do učebny lektvarů. Jenže jsme v podzemí zjistili, že si každý představujeme jinou učebnu. Nakonec jsme našli paní Hittori, která na nás už čekala, v tu chvíli jsme však ztratili Rivera a Cindy. Za to se najednou objevila North! Rychle jsem tedy paní Hittori začala říkat něco o trestu, který pro nás má, a doufala jsem, že to North nebude připadat nijak podezřelé.

River se Cindy se brzy našli, naštěstí. Takový trotlík, ten River! Kdyby vnímal aspoň polovinu toho, co říkám, a kdyby aspoň třetinu z toho dělal, to by byla krása!

Paní Hittori nám připravila všem sváču (celá Mirai!). A také se nás zeptala, jestli opravdu věříme Cindy. Rozhodla jsem se věřit Riverovi, myslím, že zrovna tohle měl čas si rozmyslet. A jestli je Cindy ochotná jít na sebevražednou misi, počítám, že to nebude jen proto, aby mohla poreferovat Regimentu, jaké potvory v podzemí žijí.

Vydali jsme se do jeskynního komplexu, který tak důvěrně znám. Usmála jsem se na Jayův kámen a ukázala jsem zbytku, jak prolézt mezi stalagnáty do chodby, kde jsme se potulovaly s Mary už tolikrát. Ve spletenci chodeb jsme hledali cokoliv podezřelého, co by nás pustilo někam dál. Myslím, že Mary by byla dost pyšná, kdyby viděla, jak rychle jsem tajnou chodbu objevila. Trénink se holt nezapře. Tohle je jedna z mála dovedností, které si z téhle školy do života odnesu.

Vstoupili jsme do temného podzemí. Před námi byla deska, na kterou paní Hittori velmi odvážně stoupla. Nic nevybuchlo. Slyšeli jsme jen někde otevřít dveře. Bylo to docela daleko, takže abychom se dostali dál, museli jsme paní Sayaku nechat stát na desce. A do toho se tam objevili ti raraši. Snadno jsme je zmrazili a porazili, bylo nás na pár rarachů šest. Ale nechávat tam paní Hittori samotnou, to se nikomu moc nepozdávalo. Jenže když dá Miraina mamka rozkaz, je to prostě rozkaz.

A tak jsme šli tajuplnými chodbami dál...