Flashback: Staré rány

Potkala jsem Stuího, jak rybaří na molu v Portu. Jeho obvyklé místo. Když ho vidím, rozleje se ve mně zvláštní klid. Taková vděčnost, že je v pořádku. Po tom všem, co prožil. Občas se ale v myšlenkách ještě stále zatoulávám do minulosti…

Třeba do té chvíle, už nějakou dobu po rozchodu, kdy jsem byla s Kaylem. Uvědomila jsem si, že náš vztah s Kaylem přerostl v něco víc než jen kamarádství s benefity. Stuí začal vypadat sešle, nemocně a my tušili, že se něco děje. Pak se mi s ním jednou podařilo mluvit. Vypadal ještě mnohem hůř, než když jsem ho viděla naposledy. Měl podivné modřiny a dost zhubl. Vidět ho takhle bylo... děsivé. Řekla jsem mu, že mě mrzí, že jsem byla příšerná přítelkyně a vlastně i kamarádka a spolužačka. Na to mi Stuí odpověděl, že se mnou prožil nejlepší rok a půl svého života. U toho rozhovoru jsem se tak zvláštně cítila a zároveň necítila dobře. Bylo fajn s ním mluvit, ale té bolesti na obou stranách! Zejména, když Stuí řekl, že doufá, že mě Kayle dokáže udělat šťastnou, když on to nedokázal. Co na tohle říct? Tehdy jsem taky ještě doufala.

Zeptala jsem se na Amalii, se kterou jsem Stuího několikrát zahlédla. Prý je ale jen kamarádka. Nevím proč, ulevilo se mi. To se ale změnilo v okamžiku, kdy mi Stuí řekl, že s Am být nechce, protože miluje mě. Měla jsem pocit, jako by mi v krku zaskočila kluběnka. Omluvil se, že mi lhal. Že prý za náš rozchod nemohl Seb, ale jeho onemocnění. Leukémie. Pochopila jsem z jeho slov, že je to velmi vážné. Vlastně doslova řekl, že nikdo neví, jestli neumře. V tu chvíli mě ovládlo úplné temno. Měla jsem pocit, že nechápu význam slov, která mu vycházejí z úst. Že je to zlý sen, ze kterého se musím co chvíli probudit. Šel na mě pláč, ale zároveň jako bych neměla vůbec kapacitu brečet. Jakmile jsem se trochu sebrala, přepadla mě obrovská vina. Objala jsem ho a omlouvala se, že jsem to nepoznala a byla tak pitomá!

Hrozná chvíle. Fuj. Už nikdy nechci tak strašné pocity zažít. Takovou obrovskou drtivou bezmoc.

Bohužel jsem ji ale zažívala ještě dlouho. Pokaždé, když jsem ho viděla.

Vybavuju si, že jsem chtěla Stuímu nějak pomoct. Klidně obeslat všechny nemocnice na světě, jestli nemají lepší lékouzelníky. Stuí ale jen klidně odpovídal logickými argumenty a mně docházely možnosti s tím cokoliv udělat. Zatímco já jsem bulela a opakovala, že nejdůležitější je, aby se uzdravil, Stuí mě přesvědčoval, že nejdůležitější je, abych byla šťastná a abych složila NKÚ.

A aby mi dokázal, že to myslí vážně, odtáhl mě do tréninkové místnosti a učil mě kouzla, takže jsem bohužel musela přiznat, že jsem pěkně pozadu. Koho by při tom všem, co se pořád děje, trápily nějaké NKÚ! Bez tak jsem tou dobou ani nevěděla, které zkoušky dělat, protože jsem netušila, čím chci být a které budu potřebovat. Tak jsem si udělala všechny, radši. Pořád snazší, než si vybírat.

Rozloučení se Stuím bylo trpké jak nepovedený lektvar. Prý mě nechal jít a lhal mi, protože doufal, že až se vyléčí, budeme zase spolu. Jenže nečekal, že se v mém životě objeví Kayle. Zopakoval, jak moc mě pořád miluje a pak mě políbil. Jenže to nebyl polibek od Stuího, kterého jsem znala. Polil mě u toho studený pot a cítila jsem se hrozně nesvá. Chtěla jsem mu aspoň pomoct dojít na kolej, ale nechtěl a raději utekl.

Pak se události staly zmateně a rychle. Cestou na kolej jsem potkala Kayla, který mě chtěl doprovodit. I Kayle o Stuího nemoci už věděl a když zjistil, že jsem se to právě dozvěděla, začal mi překotně vysvětlovat, že mi to nemohl říct, protože mu to Stu nedoporučil. Asi jsem na něj byla přehnaně nepříjemná a rychle se s ním u koleje rozloučila. Ještě než odešel se mi v hlavě ozval hlas Stuího: Ještě že jsi mu to neřekla. Stuí nás sledoval.. Když Kayle odešel, zrušil Stuí zastírák a došel ke mně. Nějak mě popadl vztek a snažila jsem se ho přesvědčit, že má důvod žít. On ale každý důvod včetně své rodiny, přátel a zamilovaných zvířat úplně smetl a pak ode mě odkráčel s tím, ať to před tím beru jako polibek na rozloučenou.

Čím víc se na to dívám s odstupem, tím víc pociťuju především vztek. Vztek na to, jak se to všechno podělalo. Vztek na Sebastiana, že mě svedl. Vztek na nemoc, že si vybrala Stuího. Vztek na Stuího, že se se mnou rozešel pro moje pomyslný dobro, aniž by se zeptal na můj názor. Vztek na všechny, kdo se sebeobětují a myslí si, že je to pro někoho k dobru. Vztek na Kayla, že se objevil. Vztek na Kayla, že zmizel. Vztek na sebe, že jsem Kayla milovala a nedokážu to vzít zpět. A samozřejmě vztek na Regiment, že totálně převrátil naše životy.

Stuímu se svou laskavostí povedlo ze mě sundat okovy viny. Už ji tolik necítím, když ho spatřím na molu. Už jsou to jen takové záchvěvy. Dokážeme se normálně bavit. Náš vztah je pro mě ale totální záhadou. I když jsme ho asi milionkrát rozebírali. Jako byste do jednoho váčku na mince nacpali tolik emocí, zranění, ale i lásky, naděje a zážitků, že by tomu váčku ani zvětšovací kouzlo nemohlo pomoct. A nikdy nevíte, co z něj zrovna vytáhnete.