Lev, babizna a skříň

"Halloween, to je taková ta akce, jak děcka chodí od kabinetu ke kabinetu, sbírají sladkosti a večer se tancuje," řekla jsem si po vzbuzení. Sladkým jsem zásobená dost a na infantilní převleky nemám náladu. Oblékla jsem si tedy večerní šaty, nazula střevíčky na podpatkách a řekla si, že se kouknu na výzdobu a pak si půjdu akorát zatancovat. Nebo teda... kouknout se, jak ostatní tancují, protože cpát se na parket mezi děti a tancovat sama, na to už jsem asi trošku stará.

Vlezla jsem do síně, ale najednou koukám, že jsem v nějaké almaře se spoustou kabátů. Prodrala jsem se jimi a ocitla jsem se...v Narnii. Páni! Zapomněla jsem, že na Halloween bývají i různé další programy. Vytáhla jsem mikinu, protože všude kolem byl sníh a ten svůj outfit jsem zhodnotila jako mírně nepřiměřený. Bohužel se nešlo vrátit, co tedy už.

Procházela jsem Narnií, četla příběh a pozorovala iluze postav v nádherném světě. Tu knížku znám, v Tardis ji mají. Ale nikdy jsem ji nehltala jako teď, když jsem s postavami ten příběh vyloženě žila. Do úzkých jsem se však dostala v momentně, kdy jsem měla skákat po ledových krách. Hbitá jsi dost, řekli byste si zřejmě... nojo, jenže představte si mou hbitost v dlouhých plesových šatech a s lodičkama! Podpatky se mi sice do ledu zasekávaly, takže mi to tolik neklouzalo, ale za to jsem si málem zlomila po doskoku nohu.

No, přežila jsem reálnou misi a podzemí plné ďáblova osidla, tak se přece nezabiju na školní akci pro děti! Ale teda bylo to docela těsné...odnesly to jen šaty, které si pak opravím a osuším.

Dalším úkolem bylo střílet z luku, což jsem nikdy nedělala a na první ráně (říká se tomu tak vůbec u tohodle sportu?) to bylo poznat. Pak mi ale Ramoth trošku víc ukázala, jak na to. Mimochodem...Ramoth. Pořád se v její přítomnosti cítím děsně divně. Umí být tak hrozně milá! Proč je tak milá?! Nikdy nevím, jestli se jen tak dobře přetvařuje nebo jestli je hodný člověk, kterému Regiment vymyl hlavu. Prostě nevím...

Takže... protože mi určitě fandíte, tak vám to prozradím. Trefila jsem se do černého. A získala prý nejvíc bodů, co kdo dneska dal. Možná bych si tu zbraň měla přát k Vánocům...třeba se bude hodit ovládat i něco jiného než hůlku. Člověk nikdy neví. Pak jsem ještě ubila hadrového panáka mečem a dostala se do tanečního sálu. Potkala jsem Rivera, Caspera a později i Raven. Pár lidí tančilo. Vzpomněla jsem si na to, jaké to bylo, když jsem mohla jen bezstarostně tančit na podobných událostech. Bavila jsem se s kamarády, ploužila se v objetí se svou láskou a neměla jsem jedinou starost. Teď se cítím naprosto nepatřičně. A navíc se tu pije džus, takže ten pocit nemůžu ani zapít, jak by mi určitě poradila Mary. Life is hard.

Zrovna jsem přemýšlela, že se zdejchnu nebo půjdu dělat něco užitečného, třeba vylepovat zlatonky, když je celý hrad tady. Ale v tom nakráčela do sálu ta babizna Welsh. River raději rychle zmizel, jakožto hledaná osoba. Esme začala prskat, co to tam je a že je to mudlovská knížka a kdesi cosi. Vlastně mě docela překvapila, že tu knížku zná a ví, že je mudlovská. Bod pro ni! Říkala jsem si, co asi tak udělá... zakáže skříně? Přišla mi tak trapná a ubohá. Ale na ostatních bylo vidět, že se jí bojí. Možná jen netuším, čeho je ta paní schopná. Vidíme se totiž poprvé. A jak jsem měla brzy zjistit, asi i naposledy.

Nejdřív se jí postavil Albert. Mary bude tak hrdá! V tu chvíli bych se do něj zamilovala i já, jak byl nekompromisní! Babizna mu vyhrožovala posílením svých pravomocí, ale profesor se ani trochu nedal zastrašit. Přivolal ředitelku a zbytek profesorského sboru. A pak už se z toho stal boss girl fight. Vlastně jsem se docela dobře bavila. Orwellka je pořádně ostrá, té se fakt nechcete postavit do cesty. Ostatně, ona byla babizna číslo jedna, dokud npřišel tenhle nový level. Padesát bodů pro Orwell! Babizna neměla nejmenší šanci. Vyhrožovala, prskala, ale Orwellka ji vždycky dostala nějakým dobře mířeným stěrem a namazala si ji na chleba jak kluběnčí sliz.

Watch and learn, Lil...

Welsh ředitelce a potažmo celým Bradavicím vyhlásila válku a říďa ji vyhnala pryč. Hurá! Hurá k tomu, že jde pryč, ne k té válce, samozřejmě... ale ve válce jsme už dávno. Tímhle se zas tolik nemění. A jestli, tak jen k lepšímu, protože aspoň i ti, kdo odmítali povahu Regimentu vidět, konečně otevřou oči. Všichni se tvářili dost vážně, ale já měla radost a cítila jsem se plná síly. Všichni jsme na jedné lodi. Teď jdeme soudržně bojovat. To je cool! Ještě nedávno nás bylo pár a najednou celá škola včetně té dřív příšerné Orwellky jde proti Regimentu. Nedokázala jsem skrývat nadšení.

Atmosféra zřejmě pohltila víc lidí, protože i North si sundala brož. Vypadala, že prožívá dost nelehkou situaci, ale v tu chvíli jsem ji obdivovala, že se dokázala vzdát svého přesvědčení, které bylo očividně špatné. To nedokáže každý.

Nudný večírek byl tedy rázem dost zpestřený. Proslov ředitelky jsem si musela chvílemi zapisovat, abych to nezapomněla do článku a pro své vlastní budoucí pobavení. Ten večer z ní padaly neuvěřitelné hlášky.

Akademie regimentských prázdných hlav je moje favourite <3 .

Jo a Mirain táta musel tu ženskou vyvést. Trvalo jí věčnost, než pochopila, v jaké jsou Bradavice přesile. To musel být pro pana Thrufflea tak uspokojující pocit!

Byl by to teda vlastně skvělý den a večer...kdyby... kdyby mi po cestě do spolky, kdy jsem na sebe byla hrdá, jak jdu pěkně v rámci večerky zpátky, abych dnes žádnému profesorovi nepřidělávala zbytečně práci, nedošlo, že jsem v tom všem řešení zapomněla na jednu drobnost. Zkoušky!!! Tímto se ze mě již potřetí stává student 6. ročníku. No, snad ve válce získám i nějaké svaly, abych se nemusela živit tou hlavou, kterou jsem evidentně kamsi odložila a zapomněla na ni. Co už! Však mě se tu začíná i ta ředitelka líbit, tak co bych tu ještě chvíli nepobyla.