Nádherňajs
Přišlo období vymýšlení dárků na Vánoce a taky Halloween. A i když to tak, milí čtenáři, možná někdy nezní, je to moje oblíbená část roku. Předvečer všech svatých jsme si se Stuím báječně užili. Já jsem šla za Srdcovou královnu a Stuí za Kloboučníka. Celý večer jsme hledali Alenku. Fakt se mi líbilo mít šaty ze srdíček pošité kartami a na hlavě korunu. A taky mě bavilo profesorům říkat, že je popravím! A Stuí se skvěle vžil do své zmatené a popletené role, zval profesory na čajové dýchánky, ptal se jich, proč je havran jako psací stůl, a měl s sebou Kyo jakožto kočku Šklíbu. Doteď mě občas oslovuje královno a mně to přijde ohromně cute. A všechny ty úžasné sladkosti, co jsme vykoledovali, postupně sním!
Moc se mi líbilo, jak to s námi hrál Stu nebo taky
profesor Taylor. Kdo si jinak může užít, že se mu profesůrek ukloní a to hned
několikrát, že! :-D Oceňuji, že náš profesorský sbor není banda sucharů. Je tam
jen jeden. Parker. Ten asi ani nepoznal, že jsme z Alenky v říši divů. Poslední
dobou mě strašně štve. Myslela jsem, že je prostě jedovatej na všechny strany,
ale on je nějak moc podezřele jedovatej na mě! Asi mě nemá rád. Neustále mě
shazuje. Když se chci na něco zeptat, je to podle něj blbá otázka. Ale my
stejně víme, kdo je ve skutečnosti ten blbej, že jo? Posledně si všiml, že
nemám zimní boty z uniformy. Nechápu, jak to z dálky pozná - ani já sama, když
jsem si je brala, tak jsem si nevšimla, že si beru jiné. Ale to je u něj
normální, na uniformu on je vysazený. Možná by ji měl nosit sám, když ji tak
miluje, a neprudit s tím zbytek světa.
Doběhla jsem z jeho učebny v přízemí zkratkama až nahoru do věže, kde jsem se rychle přezula a běžela zas zpátky. On ale mezitím zavřel dveře. Tak jsem klepala...a klepala... říkala jsem si, že asi trénují kouzla, a tak mě neslyší. Pak jsem na ty dveře pořádně bušila, volala jsem na profesora.... a nic. Nechal mě tam stát za dveřmi až do konce hodiny. Už jsem jen tak ze zoufalosti škrábala na dveře a v tu chvíli se rozlétly tak, že mě flákly plnou silou do čela. Vykřikla jsem bolestí, ale potlačila to. Nechtěla jsem tomu varanovi udělat ještě větší radost. Už takhle ji měl obrovskou. Posmíval se mi, že prý mám bouli barevně ladící k mým vlasům. Zeptala jsem se, proč mě nepustil, a on, že se mu prý prostě nechtělo. Grrrrrr!!!
A to ještě není všechno. Další den si klidně přišel pozdě na hodinu, jakoby se nechumelilo (a ono se venku zrovna chumelilo dost!). Říkala jsem mu, že ho omluvíme a že on by nás příště mohl taky. Ale to prý ne. Svět prý není spravedlivý. Pche! Jediný nespravedlivý je tu on. Na svět ať se nevymlouvá. Ale škoda stránek a inkoustu. Ještě že takových profesorů není víc.
Pavoučí útok
Jednoho velmi nudného večera jsem se zastavila na pokec s Mirai, ale jen na chvilku, protože poslední dobou důsledně zavírá koutek, jakmile udeří večerka. Zrovna když jsem odcházela a říkala si, že by to něčím chtělo nalomit nudu, přišel mi dopis od Sebastiana, že se chce sejít. Asi chtěl, abych se pořádně prošla a zmrzla, protože dal sraz až na nádvoří. Vzali jsme to přes kuchyň a do místnosti s kamnama, kde už konečně bylo příjemněji. Chlubil se mi dost mizerným vysvědčením a nijak mě nepřekvapilo, že chtěl zase doučovat kouzla. Přišli jsme na pár kouzel, která ještě pořádně neuměl a pak trénoval, zatímco já jsem si opakovala jednu písničku na ukulele. Chvíli jsme se bavili o Regimentu, Seb s ním samozřejmě souhlasí. Snažila jsem se mu předložit pár protiargumentů, ale nechtěl je slyšet. Byla jsem ale ráda, že jsme se o tom dokázali celkem normálně bavit. Nezhádali jsme se. A dokonce, když mi zkoušel zas něco panovačně rozkazovat a já jsem mu naprosto klidně řekla, že se mnou takhle mluvit nebude, tak úplně změnil tón a hezky poprosil. Možná, že to s ním nakonec není úplně marný.
Nicméně sledovat jeho trénink signalizační koule, kterou se snažil z jedné vteřiny dostat na sedm minut, bylo úmorné. Asi jsem na chvilku dokonce usnula, jak jsem se nudila. Najednou jsem ucítila něco divného na tváři, leknutím jsem se probrala a pak jsem na sobě uviděla pavouka! Fuj! On si normálně chová pavouky v brašně v nějakém hnusném klubku a jednoho toho pavouka na mě hodil. Abyste rozuměli, milí fanoušci, já se samozřejmě pavouků nebojím. Dokonce mi ani nevadí, když jsou někde zalezlí v rohu ve svých pavučinách a loví tam jiný hmyz. Ale když po mně leze?! Fuj. Tak takhle se mi odevzděčí ten malej hajzlík za to, že mu pomáhám...
Když jsem ho sjela, tak se ale tvářil divně, jakoby
to snad neprovedl naschvál. Tvrdil, že to neudělal. Ale dá se snad Sebastianovi
věřit? Nedá, na to vám klidně rovnou
odpovím, abyste zbytečně neztráceli čas přemýšlením. Lže stejně dobře a
přirozeně jako Parker chrlí posměšky a jedovatosti. Zatrolený Zmijozel. Seb se
potom ale choval zase celkem mile, tak jsem mu toho pavouka rychle odpustila.
Asi se prostě taky jenom už nudil. Dokonce trval na tom, že mě odvede na kolej, což bylo vtipné, protože se v
hradních cestách samozřejmě vyznám daleko líp než on, a tak jsem ho tam odvedla
spíš já a pak doufala, že se cestou zpátky na svou hadí kolej neztratí.
Výlet do Prasinek
Chtěl se vidět i další den, ale to jsem měla zcela jiné plány. Se Stuím se vídáme v podstatě hlavně na jídle a někdy na hodinách. Zkusila jsem ho tedy pozvat na povečerkové rande a byla jsem zvědavá, jestli mě neodbyde, že po večerce musí být na koleji. On totiž někdy bývá hrozný slušňák. Hotový budoucí prefekt! (Prosím, prosím, jen to ne!) Překvapivě ale souhlasil a bylo z toho best rande ever (já vím, že tohle říkám vždycky, ale když ono to prostě je pořád lepší a lepší). Vzal mě totiž do jeskyní pod hradem a ukázal mi cesty, které jsem ještě neznala. No a to vy víte, že je pro mě naprosto jako truhla zlatých šperků pro hrabáka.
Rozhodli jsme se, že v jeskyni i přespíme. Ale moc jsme toho teda nenaspali. Užili jsme si nádhernou romantickou noc a taky krásné ráno. Ze spacáku nás dostalo jenom to, že se ten den šlo na výlet do Prasinek, do kterých jsme se oba moc těšili. Nasnídali jsme se ještě v jeskyni a znovu se líbali. Opřeli jsme se do toho tak, že jsme při tom otevřeli tajný vchod a spadli na zem. No, aspoň nás ten pád konečně odtrhl od sebe. Sice se mi vůbec nechtělo chodit pryč, ale Stuí navrhl, že tam večer můžeme přespat znovu. Nějak se mu to se mnou zalíbilo!
Mary ten den přišly nové Potlouky, a tak jsme začali roznášet. Regiment se má na co těšit! A lidi bez argumentů, kteří jim slepě věří, jako Sebík, snad konečně trošku prozřou.
Večer jsme se se Stuím opravdu zase sešli. Tentokrát jsme si dlouze povídali a vyhutnávali čokoládovou fontánu na fondue, kterou Stuí ten den koupil. A víte, jak já miluju čokoládu... (jste přece fanoušci mého blogu, takže to musíte vědět! Rozhodně jsem si vás vysnila tak, abyste o mně tyhle základní věci věděli.). Zapálil nám tam svíčky a mlsali jsme fundue skoro celou noc. Když jsem s ním, tak taju stejně rychle jako ta čokoláda na jazyku. Trošku mě to chvílema děsí. Aby Mary časem neměla pravdu s těmi svými neustálými poučkami. Posledně si myslela, že jsem těhotná a málem to řešila před Riverem. Myslela jsem, že ji něčím praštím. Přitom jsem to "jenom" dostala. Nepříjemná věc, tohleto. Ale River mi doběhl pro jídlo, což bylo milý, a to i když se bál, že jsem nemocná a že by se mohl nakazit. Ale zpět k tomu se Stuím... Možná je zkrátka čas zatáhnout za brzdu, ale co zmůže taková roztátá čokoláda, že...
