Od vztahu ke...vztahu?!

Hudební kulisa ►

Jednu! Jednu jedinou věc jsem po sobě letos chtěla! A ani tu jsem nezvládla! Jaký já mám na sebe vztek! Musim se vždycky zamilovat?! Pro vás to samozřejmě není novinka, vy vševědoucí čtenáři. Zdá se, že jediná překvapená jsem z toho já! Vy jste to všichni věděli dávno, že jo? Asi jsem holt pomalejší nebo já nevim. Jenže já přece na lásku už neveřim, tak jaktože se mi sakra děje?!

Situace se velmi nehezky opakuje, připadám si jak křeček v kolečku, který naplno běží a pořád se nemůže nikam dostat. Pomoooooooct!

Mám se tomu snažit nějak vyhýbat? Nebo se naopak smířit s tím, že z kluků moji celoživotní kamarádi prostě nikdy nebudou a zbydou mi jen Mary, Mirai, Soph, Maya a Odette? No, Odette... to taky ještě uvidíme, jak to bude.

Soví rande

Řekli jsme si se Stuím, že seznámíme naše sovy. Potkávají se jen při předávání zpráv, tak jsme je chtěli připravit na jejich letní soužití. Byla to sranda, Rarach si Stuího okamžitě oblíbil, protože od něj dostal kus šunky. Akorát nebylo jisté, jestli si oblíbí Takaru, protože ta šunku dostala taky. Ale nakonec jo, hráli si, létali spolu no a my se Stuím... nějak jsme podlehli té hře na chození a líbali se. A ne jednou.

On je tak hrozně milý! A pozorný! Jenže při představě, co cítím se mi dost sevřel žaludek a málem jsem se rozbrečela. Přece fakt nechci riskovat ztrátu přátelství a tu hlubokou bolest ze zklamání! Stuí mě pak trošku uklidnil. Ale když jsem později přemýšlela nad jeho slovy, uvědomila jsem si, že to vůbec uklidňující není. Tohle moje uvědomění si pak vyžrala chudák Mary ve spolce. Stuí totiž řekl, že si můžeme i po skončení školního roku dát pusu, držet se za ruce a když budeme časem chtít, můžeme tomu začít říkat vztah. Mary to nazvala jako kamarádství s benefitama. Jeden název horší než druhý, co? Achjo.

Nekonečný konec roku

Přišlo mi, že ideální řešení by bylo, aby tenhle školní rok nikdy neskončil a my mohli být spolu ve fiktivním vztahu, ve kterém jsem se mohla cítit jakoby to bylo doopravdy a zároveň bych se nemusela bát jeho rozpadu, protože něco, co neexistuje, se přece těžko může rozpadnout. Z téhle myšlenky mě však velmi brzy vyvedly zkoušky. Ty jsem totiž chtěla mít co nejdřív za sebou. Zatímco mi skoro tři čtvrtě roku bylo všechno šumák a nepřišlo mi to vůbec důležitý, najednou mě popadl silný pocit, že to přece musím dohnat. Nedohnala. Taková menší nevýhoda toho, když se přihlásíte na všechny předměty...je jich pak hodně i v tom jednom zkouškovém týdnu. Zvlášť když doháníte kouzla za celý rok. Ale tak aspoň něco mám z krku a zbytek snad zvládnu během prázdnin. Naši mi za to stoprocentně nevynadají, protože se u nich v létě neplánuju vůbec ukázat. Kdyby mě viděli, trefil by je šlak, známky neznámky.

Jediná zkouška, na kterou jsem se fakt těšila, bylo jasno, ale Sawyer mě trochu zklamal, protože se ptal na takové teoretické blbosti místo toho, aby nás nechal věštit. Nechala bych svou mysl rozproudit naplno a vylíčila bych mu z každého pidi mráčku tak barvitou budoucnost, že by mu jí i jednorožčí duha záviděla.

Bylinky mi pomohl zvládnout Stuí, protože mi je celý rok zaléval a pak mi to hezky zreflektoval, jak ta kytka rostla. Já už jsem k tomu jen dopsala esej a vyplnila úkol, takže u zkoušeky jsme se s Mangem ani potkat nemusely.

Strom, koupelna a Titanic

Ještě jsme zvládli jeden malý neplánovaný sraz s Jayem, Mirai a Stuím. A víte kde, milý čtenáři? To byste si netipli. V domku na stromě. Ano, ano, mám na mysli ten domek na stromě, který jsme chtěli stavět se Seanem. Ten zatrolený všivák! On ho normálně postavil sám! Ukradl mi nápad! A ani se neobtěžoval mi o tom říct! Podrazák.

A tak jsme si před koncem školního roku užili ještě trošku porušování pravidel. Vyrazili jsme s klukama do prefektských koupelen. Vypadalo to, že to bude jen velmi nudná návštěva, ale Odettina sova se postarala o vylekání Jaye, který spadl do vany. Musel si pak sušit všechny věci a já měla díky tomu možnost přečíst si veškerou jeho korespondenci, která se po vymáchání ve vodě dala. Nebylo to úplně snadné. Ale zdá se mi, že má nějaká tajemství, která by bylo dobré z něj vypáčit. Jenže víte, jak marné je páčit něco z Jaye...

No a k té Odette, když už ji poněkolikáté zmiňuju... zdá se, že se také zapletla do vztahových dramat, i když přesně tohle nechtěla. Je mi jí líto. Maya je na ni naštvaná, Stuí je naštvaný a Kayle se na ni vybodnul. Nějak ale nevím, co přesně pro ni udělat. Pořád mám pocit, že by ten první krok měl jít spíš od ní. Přesto jsem jí psala aspoň dopis, tak snad ví, že tam pro ni jsem, když bude potřebovat. Ale zároveň si nejsem jistá, jak to má teď se vztahem se Stuím. Viděla jsem je se spolu bavit a ona pak divně utekla, když jsem přišla. Jenom Merlin tuší, co se tam zas dělo a co má Odette v hlavě.

Na závěr roku jsme si se Stuím hráli na střeše na Titanic, fotili se u toho a pořádně se nasmáli. Byla jsem asi tak jeden kluběnčin krůček od toho Stuímu říct, co k němu cítím. Políbili jsme se a já jsem se odvážila políbit ho trochu odvážněji. V tu chvíli se odtáhl a mě se spustil v hlavě dramatický katastrofický scénář. Co asi bylo špatně? Pusa? Já? Poznal, že v tom lítám až po uši? Řekne mi, že hra přece skončila, tak co blbnu? Má pořád v hlavě Odette? To je jen malý výčet otázek, co se mi v tu chvíly honily hlavou... Nakonec to bylo asi jen nějaké nedorozumění. Ale i tak jsem odcházela s pocitem, že je všechno v temném lese. Neboli totálně v háji.

Malá antiuniformní rebelie a potlouková krize

Musím se s vámi podělit i o svou rebelskou iniciativu. Když mi Stuí a Mary vyprávěli, jak na ně byl Nathan hnusný ohledně uniforem v síni o víkendu, dožralo mě tohleto pravidlo, které mi je proti srsti už od prváku. A rozhodla jsem se, že to takhle nenechám! Napsala jsem petici a začala sbírat podpisy. Když jsem se o ni podělila s Mary a Jayem, přišla první kritika. Zase mleli něco o tom, že to mám napsané moc držkatě. Oni vůbec nic nevydrží!

Ale jinak se jim to líbilo a začali mi pomáhat se sběrem podpisů. Taky jsem se s nimi podělila o velmi divoký plán B, kdyby plán A s peticí nevyšel. A ten se jim kupodivu líbil moc. Z plánu B se ale stal plán C. Napadlo mě jít totiž za El, jestli by to nepodepsala jako prefektka. El na to neměla koule, ale vymyslela zajímavý nápad oslovit nějakého profesora a přesvědčit ho. Na nic jsem nečekala, nic jsem nerozmýšlela a zeptala se prvního profesora, kterého jsem viděla. Zrovna pro nás pořádal úžasnou výstavu a házení balonků. Představila jsem petici Moonovi a on mě podpořil, akorát mi tam zařadil nový plán A, a to žádost. Pokud prý nevyhoví vedení žádosti, nikdo se nám nemůže divit, když přijdeme s tou peticí. Což mi znělo rozumě a promyšleně. Takže jsme s Mary a Jayem začali sepisovat velmi umírněnou žádost. Mary obracela každé mé slovíčko a uhladili jsme to do co nejformálnější a nejvstřícnější podoby, abychom to následně poslali Orwellce. S tím, že kdyby se mi na odpověď zase vykašlala jako v případě žádosti o domek na stromě, který si pak za mými zády nejspíš domluvila se Seanem, přinesla bych jí petici přímo na závěrečné hostině jako zlatý hřeb večera. Ale ona odpověděla. A docela překvapivě psala, že škola už v tomto ohledu něco podniká a bude se o tom bavit na nějaké radě. Takže dobrý, vypadá to, že plán B ani C nebude potřeba. Skoro škoda... No nic, budou v záloze, kdyby to ta jejich rada neschválila.

A přesto, že jsme se snažili dopis pro vrchní hradní jedubábu uhladit, napsala, že jsem prý verbálně neobratná, z čehož má teď Jay druhé Vánoce a nezapomene mi to připomenout téměř pokaždé, když něco řeknu. Oba by zasloužili jednu potloukem!

A když už zmiňuju potlouk... tak Potlouk má zase krizi. Jen co jsem dorazila do Londýna, koupila jsem si svou milovanou čoko kávičku, na kterou jsem se moc těšila, vlezla jsem do Kotle a po krátkém povídání s Mary a Nat se přiřítil naštvaný Leon. Mluvil o Maryném článku, který mi zrovna pyšně ukazovala. Psala o sexuální výchově studentů, což jsem moc nechápala, proč si vybrala zrovna takové mravokárné téma, ale budiž. Leonovi se na tom něco hrozně nelíbilo a bral to šíleně osobně. Až později jsem zjistila, že koloval nějaký drb o něm a těhotné Corn. V tom článku o tom nepadlo slovo. Jenže Leon začal vykřikovat na celý Kotel něco o Potlouku a jestli to tam Mary taky napíše. A Nat se jí pak zeptala, jestli píše do Potlouku to samé jako do Větce. Myslela jsem, že jsem normálně ve zlém snu. To nikdo nechápe pojem UTAJENÍ? S tím se už asi můžeme rozloučit. Ale takhle hloupě to provalit...

Potlouk už prostě není tajný. A je velká otázka, jestli vůbec ještě nějaký Potlouk je. Jay se chová divně a když Mary mluvila o potloukové rodince, docela nehezky ji setřel, že žádná rodina nejsme. Nepřekvapilo mě samozřejmě, že se potřeboval vymezovat jako vždycky, ale přišlo mi, že jeho citlivost a lá pařez už zase dost dožírá i Mary. Tak jsem se snažila jí ukázat, že Jay je jen tupec a pořád tam jsem ještě já, která se do její rodinky rozhodně počítám. Jestli tohle všechno náš časopis ustojí, tak to bude malý zázrak. a stejně si pak budeme muset rozmyslet, jestli v něm chceme pokračovat, i když už to bude spíš jen ground než vyloženě underground.

Game over

Konečně jsme mohli prozradit, že jsme se Stuím vztah jen hráli. Někdo nás oceňoval za herecké výkony, někdo se tvářil jakobych si vymýšlela až teď. Jediný Jay to přešel asi jako kdybych mu oznamovala, že je dneska místo tuňákového sendviče lososový. Ba ne, takhle informace by ho zaujala dozajista víc. Ale je vlastně dobré, že to nikoho zatím nenamíchlo nebo tak. I když teda nevím, proč by mělo. Přece jen se mi začíná zdát, že myšlenka mě a Stuího jako páru nebyla až tak úplně z cesty, i když to vzniklo jen úkolem ve hře.

Jsem na to léto zvědavá. Jakoby se vítr měnil každých pár minut a nedalo se odhadnout, kam mě zavane a co mi přifouká do cesty. Příště vám napíšu o tom, jak nám zfučel náš plán spolu se Stuím bydlet v Kotli a jaký plán to nahradil. Teď jdu lítat po brigádách jak trenky ve větru ;-) .