Ohňostroj v létě
Sean se přidal na cestu, u které jsme jen matně, díky
Odettinému popisu, tušili, kudy povede. Vyráželi jsme za tmy, takže se docela
divím, že jsme ten stan nakonec fakt našli. Jenže místo bujaré party tam bylo
ticho a tma. Vylezla rozespalá Maya, že jdeme pozdě a že ta mega party
spočívala jenom v tom, že si tam Fin pouštěl desky Taylor Swift.
Zase ty hvězdy...
Už to vypadalo, že půjdem domů, milí čtenáři, ale nebudu vás napínat, nešli jsme. Navrhla jsem totiž sednout si k vodě, vytáhla jsem svůj spacák, karimatku a jen jsme si tak povídali. Jak jsme tam seděli pod nebem plném hvězd, chtěla jsem to celé uzavřít a doříct si to. Zeptala jsem se, proč Sean tenkrát utekl z té síně a čekala, že mi konečně na rovinu řekne, že jsem se zbláznila a že se mu vůbec nelíbím.
Jenže on to neřekl. Byl pekelně nervózní a něco tam drmolil, tak jsem se ho zeptala, na co myslí. A řeknu vám, takový šok jsem fakt nečekala. Odpověděl mi, že na líbání. Já myslela, že jsem právě spolkla kluběnku a dusím se jejími chlupy! To na mě bylo teda trošku moc.
Rychle jsem změnila téma na oblohu posázenou hvězdami a
nechala si vysvětlit, na jaká souhvězdí se zrovna díváme. Samozřejmě to věděl
do nejmenších detailů a mě se z toho rozklepaly kolena. Přestávala jsem vnímat,
co říká a viděla jsem jenom ty plamínky v očích a jeho nádherné rty. Sakra, sakra, sakra! Tohle už přece mělo být v pohodě!
Když jsem si to uvědomila, chtěla jsem odejít. Zakázat si
to. Nechovat se tak hloupě. Zeptal se mě, co cítím, když cítím, že je pro mě
něco víc. Jak to poznám. A tak jsem mu to popsala i včetně toho, co na něm mám
ráda. Jako by na mě hlava řvala stop a pusa si toho nevšímala a jela dál a dál.
Řekla jsem mu úplně všechno.
Řekl mi, že mi nechce ublížit a že neví, jestli tohle cítí. Nebo abych vám to přiblížila, že neví, jestli tohle cítí jen ke mně. To mě samozřejmě ranilo, ale můžu mu to snad vyčítat? Však o tom moc dobře vím. A nebyla jsem to já, kdo nedávno balil mudly? Ten večer byl aspoň trochu upřímný a neskrýval toho přede mnou tolik jako obvykle. Sice mě vytáčí, jak na otázku odpovídá otázkou, ale stačilo trošku číst mezi řádky, abych pochopila, že tu pusu z nějakýho důvodu chce. A zároveň vypadal, že z toho měl velký strach. Já teda taky, ale to přiznávám jenom vám. To neřeknu asi ani Mary. Měla jsem strach, co se stane nebo že se to vůbec nestane. Nebo taky, že se to stane, ale budeme muset dělat, že se to vůbec nestalo. No a nebo, že si budeme takhle šíleně blízko a nikdo z nás se neodhodlá udělat ten poslední krok. Ten krok, který by to celé mohl možná rozlousknout.
Poslední krok
Možná jsem ho chtěla trošku provokovat a čekala jsem, co udělá. Zašeptala jsem mu do ucha, že bychom asi měli jít. Potěšilo mě, když vypadal zklamaně. Pak už jsem od něj hlavu nevzdálila. Šíleně dlouho jsme tam jen tak seděli, hlavy jsme měli jen pár centimetrů, chvilkama milimetrů od sebe. Dotkla jsem se jeho ruky, on omylem mých rtů. A draci v mým břiše (tohle mělo do těch zatrollených motýlků fakt daleko) se proháněli o sto šest, rejdili celým mým tělem a dozajista v něm nenechali kámen na kameni. Sval na svalu. Žílu na žíle. A tak dál.
Pralo se to v něm. Pralo se
to v nás obou. A já jsem ten boj prohrála. Byli jsme prostě moc blízko na to, aby se nic nestalo. Dala jsem mu pusu. Jako první. Věděla jsem, že
ji chtěl. Měl asi tak milion světelných let na to ucuknout, odejít nebo vyslat
jiný odmítavý signál.
Poprvé jsem dala klukovi pusu. A už to nebyli ani draci, to
co jsem cítila. Byl to totální ohňostroj pocitů. Lepší než ten na Nový rok.
Barevnější a hřejivější. Trošku jako dnešní létání na nových košťatech s Mary.
Když se to s vámi najednou zhoupne a pak ta síla s jakou na koštěti rozrážíte
vzduch. Takhle jsem rozrazila vzduch v těch několika milimetrech a dotkla se jeho rtů.
Měl možnost mi dát taky pusu, ale neudělal to. Pořád nejspíš váhá. Znamená ta pusa něco? Nebo neznamená vůbec nic? Zeptala jsem se ho, jestli se mu líbila a jestli to nedělal jen proto, aby mi udělal radost. Řekl jo ♥ a ne ♥ .