Flashback: Pohádka ve hvězdách

Narazila jsem na jednu načmáranou stránku vloženou do skicáku místo toho, aby byla napsaná v deníku jako obvykle. Nacházela se mezi zhruba stovkou nákresů Kayla, mě a Kayla a zase Kayla z různých úhlů. Od pokusů, které mu jsou sotva podobné, po dokonale vykreslené podobizny. Na té stránce jsem nalezla ryzí minulost:

Abych náhodou neměla chvíli klidu, musela jsem potkat Sebastiana. Vlastně se mi to trochu hodilo, aspoň jsem mu mohla vrátit mikinu a omlátit o hlavu jeho lež s nemocnou Zarou, která nemocná vůbec nebyla. A taky jeho úlet s prefektkou, o kterém se jaksi zapomněl zmínit mezi těmi všemi vyznáními lásky vůči mně. Obvinil mě, že zatímco on se mě prý čtyři roky snaží získat, já si s ním jenom hraju. Snažila jsem se ho tedy přesvědčit, ať jde, že mu nechci nijak ubližovat, ale nehnul se z místa a dál do mě hučel.

Pak se tam objevil Kayle. Chvíli to vypadalo, že se do sebe pustěj. A já jsem prostě jen chtěla někam zmizet a neúčastnit se tohodle trapnýho kohoutího zápasu. Aby ten den nebyl náhodou lepší, Kayle mi oznámil, že Stuí už o nás ví. Těžko říct, jak se to dozvěděl, ale nazval prý Kayla pelešivým psem a vyčetl mu, že znovu balí holku, kterou měl Stuí rád. Což byla narážka na Odette, beze sporu. Achjo. Tak přesně takhle jsem nechtěla, aby to dopadlo.

Bylo mi to líto, ale věděla jsem, že kdybychom se teď s Kaylem začali vodit na veřejnosti za ručičku jako šťastný pár, byl by to totální výsměch do Stuího očí. A to jsem nesnesla. Jak mám zajistit, abych už nikdy nikomu neublížila?! Je na tohle, prosím, nějaké kouzlo???

Ale tak jako je to už dávno jasný vám, tak to bylo v hloubi duše i nám. Stačila jedna hodně romantická chvíle a já jsem Kaylovi potvrdila, že k němu taky něco cítím. Tančili jsme bez hudby, jen na rytmus našeho srdce. A přestože Kayle tancovat vůbec neumí, bylo to nádherný. Sladký jak karamelová kluběnka z Medového ráje.

Kdybyste Kayla znali, možná by vám přišlo, že se chová jak troloun. A teda někdy fakt jo! Ale umí být nejenom romantický, ale hlavně neskutečně vtipný. My se spolu tak nasmějeme! Uf, ještě že nejste reální čtenáři, ale jen představa v mé hlavě. Jinak by vás tyhle ódy určitě vůbec nebavily. Ale co naděláte, no. Někomu to svěřit musím! A před ním to říct ani náhodou nemůžu, protože by se nafoukl a pak prasknul.

To bříme prostě musíte nést vy, nikdo jiný o nás vědět nemá. Jenže...jaksi...ví.

Na koleji, když jsme si povídali s Mary, Riverem a Arte, přilítla sova, která Mary nějak inspirovala k příliš záludným otázkám a já jsem nechtěla lhát. Tak jsem to vyklopila. Teda to, že se Stuím už nejsme spolu. Protože ani to nikdo nevěděl. A po zkušenosti, kdy o mém rozchodu věděla celá škola ve stejnou vteřinu jako já, jsem nějak měla prostě chuť nechat si to v rámci možností pro sebe. Ale Mary lhát nechci. Jestli někdo, tak ona to vědět musí. I když se hrozně moc bojím, co mi na to všechno řekne. Ona někdy umí být příšerně vlezlá, protivná a moralizující! Ale tentokrát vypadala jen opravdu velmi překvapeně. A její jedovatost se nesvezla po mně ale po Sebastianovi. O mém tajném románku s Kaylem jsem tedy nezačínala, nehodilo se to.

Kayle mi poslal krásný dopis, že se sejdem venku a že mě vezme ke hvězdám. Když jsem dorazila na smluvené místo, měla jsem zavřít oči a otevřít je pak směrem k obloze. K tomu mi zazpíval Perfect od Eda Sheerena a já jsem mu konečně byla schopná říct ta dvě zásadní slova. Protože ten moment byl opravdu perfektní, on byl perfektní, všechno bylo perfektní. Jako v pohádce. Tak to ze mě vypadlo jak potlouk z truhly. Zastavit to nešlo a já jsem zjistila, že už vlastně ani nechci.

No a zpátky do reality. Když tohle čtu, necítím nic. Možná jen trochu trpkosti. Však tyhle vztahové věci byly totálně nepodstatné. Nevím, proč jsem tím trávila tolik své energie. Kdybych raději trénovala obranná a útočná kouzla. I na tom koštěti jsem mohla lítat víc, abych se na něm udržela i v extrémních podmínkách. Nah. Do těhle pastí už padat nechci. Očividně jsem byla zamilovaná a měla pocit, že všechno bude dokonalé. Nalítla jsem na tu pohádku. Jenže realita je realita. Je čas přestat na tyhle věci věřit a zabývat se něčím smysluplnějším.