Poslední den

Konec roku se přiblížil přesně jako ten Potlouk, podle kterého se jmenuje náš časopis. Tyhle řádky vám píšu už z domova. Konečně se mi povedlo zavřít se v pokoji a uniknout všetečným otázkám našich.

A že je k čemu se vracet, milí čtenáři!

Připadala jsem si příšerně bezmocná. Krok každým směrem znamenal pád do propasti. Když jsem řekla, že netuším, co mám dělat, úplně v pohodě mi odpověděl, ať dělám, co chci. Jako by to bylo stejně snadný jako vyčarovat jilexis nebo co. V tu chvíli jsem se na něj děsně naštvala. Jak jako co chci? Jak bych asi jako měla dělat, co chci? A co mám vlastně jako asi chtít? Abych s ním mohla být dál normálně kamarádka? Aby se zvednul a odešel a už na mě nikdy nepromluvil? Abych přestala myslet na to, jak moc se mi líbí? No, dobře, vím, co chci. Ale přece mu nemůžu jen tak dát pusu, že jo. Po tom všem, co se stalo posledně. Ale on si o to sám řekl! Řekl, ať udělám, co chci. No dobrá, mám to udělat? Holky taky říkaly, že to je stejně jediná cesta, jak se někam pohnout. Tak já to teda udělám. A děj se vůle vyšších sil.

Nebyla to pusa, ale docela dlouhý polibek. Ještě jsme tam pak seděli v objetí, drželi se za ruce, Sean mě taky políbil a já musím uznat, že udělat to, co chci, nebyl nakonec tak špatný nápad, jak se na začátku zdálo. Myslela jsem jenom na to, jak je mi krásně a všechny pochyby i strachy jsem vypustila z hlavy. Aspoň pro ten moment.

Samozřejmě jsem předpokládala, že to byla jednorázová záležitost. O to víc mě šokovalo, když jsme se potkali ve vstupní síni a Sean mi jen tak dal pusu na pozdrav. Jako kdybychom spolu chodili! Jako, kdyby to NEBYLA jednorázová záležitost.

Ale zpět. To není jediná událost na konci roku. Dlouho jsme s Mary a naší partou přemýšleli, čím tentokrát oživit konec roku. Mary napadlo, že bychom mohli na závěrečnou večeři donést rarachy. Nejdřív mi to přišlo docela přitažené za vlasy, ale čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím se to zdálo být víc jako povedený nápad. Raraši nikomu zas tak zásadně neublíží. A už vůbec ne sálu plném kouzelníků. Aspoň budeme moct ukázat naučená kouzla a potrénovat si je v reálném nebezpečí. Od toho na té škole přece jsme! Prváky ochráníme. Bez nějaké akce je poslední den školy prý strašná nuda. Tak aspoň bude na co vzpomínat!

Připravili jsme neprůstřelný plán. Zajistila jsem si aspoň přibližné alibi, aby mě ten den lidi viděli převážně na koleji, kde jsem v mezičasech dělala brigádu, kterou jsem krátce po akci i odeslala. Vyrazili jsme s Jayem a Mary k Zapovězenému lesu. Oblékla jsem si dlouhou outdoorovou bundu, která něco vydrží a taky kalhoty z odolného materiálu. Mary mi poradila, abych si vzala i rukavice. Výzbroj jsem tedy měla slušnou. Chtěla jsem si vzít i odrážecí pálku, ale nakonec jsem ji nechala na pokoji, hůlka bude stačit, famrpálka by mohla být nápadná, kdybychom někoho potkali. S sebou jsem si prozíravě vzala i hřeben a těsně před akcí jsem si radši sundala boty.

Strategie boje byla taková, že vlítnu mezi rarachy, nalákám je k ostatním, ti je zmrazí a strčí do klece. Tím pádem úplně nehrozilo, že by se na nás vrhli hromadně a přemohli nás. Měli jsme i několik únikových cest. S rolí návnady mám bohaté zkušenosti, i v adventuře jsme se Seanem tenhle postup zkoušeli. Takže výdech, nádech a na věc. Byla to brnkačka. Šestnác rarachů jako nic bylo uspaných v klecích. Jen samozřejmě moje vlasy utrpěly pořádné rozcuchání, ale zbraň v podobě hřebenu byla v pohotovosti.

Klece jsme zavěsili v lese na stromy, tak aby je nikdo nemohl vidět. Jay nám v zastíráku neustále kontroloval cestu, abychom si byli jistí, že na nikoho nenarazíme. A když přišla vhodná chvíle, přenesli jsme zmražené rarachy do krabic v síni. Já jsem hlídala a snažila jsem se tvářit nenápadně, ale myslím, že je dost dobře, že nikdo kolem za celou dobu neprošel.

Vyhlášení bylo opravdu ukázkou prvotřídní nudy. Vůbec ne jako loni, kdy se vyhlašovaly výsledky soutěže a napětím jsme ani nedýchali. Prostě jen vyhrál Mrzimor, gratulky. Takže to opravdové finále přišlo až po vyhlášení, milí čtenáři. Přesně v tu chvíli se totiž raraši probrali a vylítli z krabic. Věrohodně jsem sehrála překvapenou, chvíli jsem ani nic nedělala, aby na mě nepadlo podezření. Mary jsem se snažila kopnout pod stolem, aby se netvářila tak nadšeně.

V síni zavládl chaos, ale bylo super, jak se hned ukázali ti, kdo mají kouzla v malíku a dokáží reagovat rychle. Profesoři to teda nebyli. Najednou se u mě vyrojilo nějak víc rarachů a Izzy, se kterým jsme bojovali po boku a snažili se chránit Avaline, mě omylem zmrazil spolu s rarachy. Nic by se nestalo, ale než jsem se oklepala, dva raraši se na mě vrhli, povalili mě na zem, ukradli mi moje milované sandále (taky jsem se mohla stihnout včas zout!) a co hůř, opět mě rozcuchali, mrchy jedny.

Jayovi a Izzymu se je povedlo zmrazit a já jsem se konečně vyškrábala na nohy. V tu chvíli se vzchopila i ředitelka a pozavírala rarachy kouzlem do klecí.

Většina síně se vyvalila pryč a my jsme ještě seděli s nebelvírskými u stolu a vychutnávali ten pocit z boje. Pak nám někdo připomenul, že je dneska rozlučková party naší primusky Pheobe a celý stůl se zvednul a vydal se slavit. Když jsme vylezli ze síně, všimla jsem si Seana sedícího na shodech. Že by na mě čekal? Ostatní mě ale nenechali se odtrhnout a vláčeli mě bujaře až na kolej. Byla jsem tak strašně zvědavá, jestli na mě čekal a co se bude dít, až se uvidíme, že jsem se nenápadně vytratila dřív, než se spustil tah hradem plný porušování pravidel, aby si Pheo užila svůj poslední večer pořádně naplno. Sice mě to trochu mrzelo, že to nezažiju s nimi a nejvíc mě mrzelo, že se nerozloučím s Pheo, ale táhlo mě to jinam a vy moc dobře víte kam a proč, milí čtenáři.

Už bylo po večerce, takže vracet se zpátky do vstupky nepřipadalo v úvahu, stejně už by tam nejspíš nebyl. Rozhodla jsem se zkusit střechu a případně se dostat do sklepení. Na chodbě mě překvapil Stuí, který čekal na zbytek party. Slíbil, že něřekne, že mě viděl, a zrovna jemu to i věřím. Snad si budou myslet, že jsem třeba usnula.

Když jsem dorazila na pokoj, abych se konečně obula, uslyšela jsem zarachocení školního rozhlasu. Klučičí hlas, Izzy, jak jsem později zjistila, přál všem slečnám dobrou noc. Následně se ozvaly nějaké petardy. Vyprskla jsem smíchy. Evidentně mají taky hezký večer. Přidala jsem se k nim později v nebelvírské spolce, kde mi Mary vyprávěla o jejich legendárním večeru. Vypadala, že se vůbec nezlobí, že jsem se vypařila jak voda po Dehydronasu.

Pak se nějak dohadovaly s Emm o nepořádku ve spolce. Mary naznačila, že se o něj postarala Pheo. Fíha, to tedy musel být večer! Když mi to později vyprávěla, tekly mi slzy smíchu. Tenhle poslední den byl, přesně, jak Mary říkala, legendární. Pro nás pro všechny.