Příjezd

Celé léto řeším únikové cesty a plány, kdyby šlo do tuhého. Jenže den odjezdu se obchází blbě. Prostě máte přijít na nádraží, přojít stěnou a pak jet celkem dlouho vlakem, ze kterého nemůžete utéct. A hrát v něm na schovávanou jde taky těžko. Mirai napadlo, že by mě někdo mohl přemístit do Prasinek. Plán byl objevit se tam o chvíli dřív než vlak a pak u kočárů splynout s davem. Easy.

Ráno jsme spolu dořešily pár důležitých věcí, rozloučily se a pak jsem vyrazila za Jayem, za kým jiným. Jay je moje největší opora, můžu se na něj spolehnout kdykoliv a jestli se vedle někoho cítím v bezpečí, tak je to on. Už když se mě u branky ptal na kontrolní otázku, co se stalo Mary, vneslo to do mě větší klid. On prostě ví, co dělá.

Přenesl mě do Prasinek a vypadal, že dál nejde, ale ukecala jsem ho na doprovození až k hradu. Ne že bych se tak bála, ale nervózní jsem byla. Přece jen nesu, byť velmi dobře ukryté, jedny z nejdůležitějších dokumentů, co jsem kdy měla k dispozici. Kdyby se to dostalo do rukou Regimentu, je dozajista po mně. A Odboji bych tím úplně taky nepomohla. I když už mám tolik přepsaných kopií toho rozhovoru, že to bílo pláštníci už stejně nezastaví...

Chtěla jsem, aby Jay šel i proto, že už v tu chvíli se mi stýskalo. Poprvé budu ve škole sama. Bez něj a bez Mary. A bez Odette, bez Kayla, bez Mirai a bez Stuího. Je mi z toho úplně zle. Kdybych neměla tu misi, tak se na to vykašlu. Stejně ze mě nikdy nebude ministerská krysa. Tak k čemu OVCE... Fuh, nikdy jsem si nemyslela, že tohle vyslovím. Možná nevyslovím, zatím to jen píšu. A kdyby to viděli naši, mysleli by si, že jsem se zbláznila. Ale vážně... k čemu mi teď jsou?!

Když jsme dorazili k parkovišti kočárů, zmerčili jsme najednou Regimenťáka. Dva, tři... Zatroleně. Vnitřně jsem se rozklepala a chtěla začít utíkat, jenže to by asi nedopadlo dobře. Vyštěkl na nás, ať mu řekneme jména. Hlavou se mi rozjel složitý proces. Říct, nebo neříct? Když mu řeknu pravé jméno, je dost možné, že budu automaticky figurovat v nějakých seznamech podezřelých. Když mu řeknu vymyšlené jméno, kterých mě v tu chvíli začalo napadat nepřeberné množství, je celkem pravděpodobné, že si to nějak ověří. Nebo bude chtít vidět ID. Nebo na jménu nesejde a stejně nás seberou, protože jsme se opovážili nepřijet vlakem. Jay ve chvíli mého horečného přemítání velmi chytře zdržoval a bylo to ve výsledku geniální. Objevila se tam i Mirai, která chtěla ještě zkontrolovat, že přesun dopadl dobře, a taky se vidět s rodinou. Ona aspoň měla důvěryhodnou historku, že se chce vidět s rodiči. Aniž jsme Regimenťákovi něco prozradili, zdrželi jsme situaci dostatečně dlouho na to, aby si nás všiml hlídkující profesor Swifter. Když jsem ho viděla, tak se mi ale ani trošku neulevilo. Měl brož a vybavilo se mi, co říkala June. Chová se tak jako na obě strany... věřit se mu rozhodně nedá.

Profesor se ale obul do Regimenťáků, že jsme studenti a jdeme s ním. Já a Mirai jsme šly, Jay se otočil a předpokládám, že se přemístil pryč. Naštěstí. A pak jsme si vyslechly naštvaného profesora, který chtěl odpověď na to, proč nejedu vlakem. Cítila jsem, že pravda by nebyla ideální řešení. No, víte, chci se za každou cenu vyhnout Regimentu, prohlídce a problémům, protože nevím jistě, jestli nejsem hledaná osoba a kdyby mě někdo důkladně prohlédl, zjistil by, že nedržím jen klec se sovou, ale mám u sebe několik zmenšených kufrů s Potlouky, nálepkami zlatonek a taky informace od bývalé ministryně kouzel, která je shodou náhod v čele Odboje. Haha. Tak to jsem neřekla.

V dost okleštěné formě jen Mirainému tátovi, protože tomu věřím a byla jsem dost ráda, že u toho byl. Jsem si jistá, že by mě Regimentu jen tak nevydal. Rychle jsem si vymyslela historku o změškaném vlaku, protože jsem se vracela právě pro sovu, kterou jsem držela v ruce. Nesežral mi to. Přesto jsem si říkala, že školní trest je o dost lepší než Azkaban. Ale po chvíli grilování mě nechal jít. Možná za to mohlo i to, že se objevili profesoři, které davem provlíkala Miraina mamka zraněné. Něco se semlelo na nádraží, jak jsem zjistila později v síni. Všichni se tvářili dost vyděšeně a sklesle. Nechtěla jsem se vyptávat, přece jen v mém případě bylo moudřejší zachovat si low profile. Tak jsem jen od Rivera vyšpiclovala pár basic informací a pak o tom mluvila trochu i říďa. Taylora napadl Regiment. A nejspíš ho i nahradí někdo z bíloplášťáků, pecka. Harrington byl taky zraněný, dammit. Mám to psát Mary? Nebo spíš asi ne? Asi radši ne... sama na tom teď není dobře. Byla by schopná se s tou rozdrcenou nohou zvednout a dopajdat až do Prasinek, kde by narazila na toho stejného Regimenťáka jako já. Jenže ona je hledaná osoba zcela jistě. Takže tohle riskovat nebudu. Albert si s tím poradí.

Nebelvír získal dva nové prváky a mně to bylo jedno. Cítila jsem na celé té rozřazovací proceduře něco nepatřičného. To pak pokračovalo i ve spolce, když Ramoth s tím druhým profesorem mluvili o tom, jak si máme pomáhat a povídat. Blah, blah, blah. Větší snůšku keců jsem ještě neslyšela. Asi bych si tam ublinkla, nebýt low profile módu. A do toho ty Avalininy sladké úsměvy na všechny strany. Úplně ji vidím, jak s tímhle sladkým úsměvem podpaluje kostel v Littleportu a taky mě...

Radši jsem se zdekovala do pokoje. Tohle bude fakt náročný rok.