Valentýn
Milí čtenáři, už jsem velká. Nepotřebuju slavit Valentýna a čekat na zamilovaná přáníčka. Letos jsem se rozhodla užít si ho jinak. Vlastně nevím, jestli to někdy bylo odlišné. Přijde mi, že jsem velká odjakživa. Zašla jsem na trhy, kde jsem se rozhodla potešit toho, koho mám na světě nejradši - sebe. S kým jiným dozajista strávím zbytek života? Koupila jsem si nějaké šperky, srdíčkové brýle a krásnou čelenku do vlasů z levandule. Bohužel jen z umělé, takže nevoní. Mohla bych ji nastříkat levandulovým parfémem, aby voněla. Ale mám jen šeříkový. Myslíte, že to někdo pozná, že to k sobě nesedí? Naah, pochybuju.
Pak jsem si užila psaní přáníček. Jedno jsem napsala Sophie, aby nebyla smutná, že si jí Max nevšímá a aby věděla, že já ji mám moc ráda. Pak panu profesorovi Leicesterovi. Když to viděl ten amorek, co to šel doručit, tak málem upadl a asi si myslel, že jsem se zbláznila, ale nakonec i on uznal, že i starý dědoušek si zaslouží lásku. Určitě si na něj nikdo jiný nevzpomněl, všichni píšou těm mladým hezounkům, co tady učí, a na dědu, který je stejně nejlepší, nemyslí. Tak já jo!
A do třetice jsem se rozhodla rozesmát Sebíka. Napsala jsem
mu dvojsmyslné vyznání od Akromantule. Když se mu tak líbí!
Dobro pro ostatní splněno, byl čas vyrazit na pouť. Z kladiva jsem se dozvěla, že jsem nesmělá, haha, to tak. Na střelnici jsem zjistila, že neumím úplně dobře střílet, ale přesto se mi povedlo vystřelit aspoň tyrkysovou papírovou růži, kterou jsem si mohla dát do vlasů a být ještě o trošku krásnější než obvykle - ne že by to moc ještě šlo :-)).
Dostala jsem také jednu valentýnku - citát o lásce. Musela jsem ho přečíst třikrát, ale stejně jsem ho asi úplně nepochopila. Nejspíš byl od Mary nebo Sophie, ty jsou na to psaní. Jen nechápu, proč se nepodepsaly.
A pak jsem zavítala k té staré paní, co věštila budoucnost. Samozřejmě, že jsem to nebrala vážně a že je to vždycky, jak baba říkala, mlhavé a nejednozačné. Ale nevím, stejně o jejích slovech od té chvíle přemýšlím. Tyhle báby se vám umějí strašně vrýt pod kůži!
Ve své křišťálové kouli zřela psa a noc. Prý na mě ten pes čeká. Tak to je jasný, myslela jsem si. Mayina Aljaška přece čeká na pokoji. Ale věštkyně ho vidí v noci a prý ho mám následovat a nebrat jeho tvar tak doslovně. Hmm. Prý by to mohlo být souhvězdí. Tak to vypadá na další noční procházku pod hvězdami, v těch já jsem zběhlá. Nedávno jsme s Mary dokonce v noci létaly na střeše, to bylo absolutně boží! Takže se asi půjdu podívat zase nahoru a něco tam uvidím.
Když jsem se chtěla z téhle taškařice zvednout a jít, paní vytáhla karty a vypadalo to, že ji můj osud právě začal náramně zajímat a chtěla se v něm ještě trochu porýpat.
Hned první karta byla smrt. Tak jistěěěě, chtěla určitě jen udělat dojem. Vsadím se, že to vytahuje každému. Povídala, že mě čeká obrovská životní změna. Další karta byla hvězda, to už je lepší. Prý to souvisí s tou nocí a hvězda prý také značí sebevědomí. To už se mi líbí víc! A na třetí kartě se skrývala císařovna. Ta znamená vyrovnanost, ale také mateřství. Tak to prrrr. Doufám, že tohle tou životní změnou nemyslela! Leda že by věštila budoucnost tak za 30 let!
Shrnula to teda tak, že na mě někde čeká věrný pes, se kterým budu mít vyrovnaný vztah a jednou s ním i budu mít děti. Jupí.
Jakmile jde o hvězdy, vím, na koho se mám obrátit. Ještě že už se zase kamarádíme se Seanem, ten určitě to souhvězdí psa bude znát.
Z povídání o věštbách jsme se dostali k Zrcadlu z Erisedu.
Trošku jsem mu prozradila děj Sophiiny knížky a filozofovala jsem nad tím,
jestli vlastně chtít, co chci, nebo jestli být ráda, že mám, co mám. Sophie by
jistě měla radost, kdyby viděla, jaké hloubky ta její knížka vydlabala. Mimochodem,
ukecala jsem Moona, aby si to přečetl a jemu se knížka taky moc líbila. Tak
doufám, že mi pomůže ji vydat nebo nějak zveřejnit. Tenhle poklad nesmí skončit na dně pár šuplíků!
