Ve válce
Myslela jsem, že jde o další preventivní evakuaci, když se ozval rozhlas. Dobře, že jsme to měli nacvičené. Pobrala jsem kompletní lékárničku, odbojovou uniformu a další nezbytné věci. Jen jsem netušila, že je tentokrát budu opravdu potřebovat. Ve vstupce jsem se potkala s ostatními a za vzdálených, leč i tak děsivých zvuků zvenčí, jsme se přesunuli do evakuačky. Dostali jsme za úkol ji pořádně vybavit a uklidit. A tak jsme zásobili ledničku, poklízeli a tvářili se, že se nic zvláštního neděje, i když venku to znělo jinak.
Děcka za mnou chodila a ptala se, co mají dál dělat. Ta role starší a zodpovědné, co má vědět co a jak, mě rozčilovala, ale nemohla jsem dát nic najevo. Až na nějakou holku, co mlela o tom, že tam všichni umřeme, na kterou jsem trochu vyjela. Některé děti už takhle vypadaly hodně vyděšené. Někdo odtamtud dokonce utekl a šli ho hledat, což bylo samozřejmě větší riziko než zůstat. Simon od nás z koleje se mě v jednu chvíli chytl a já jsem doufala, že ten prostý fakt, že jsem starší a držím ho, pomůže. Protože nic lepšího nemám...
Podobně na tom musela být Mirai, ta nás spolu s Harringtonem učila kouzla. Mirai. Mirai, která se nikdy neučila a místo hodin raději pekla koláče. Jsme v tom prostě spolu. I s Odette, která si asi taky nepředstavovala, že po přežití vlastní smrti skončí rovnou na bojišti. Kouzla v pohodě, některá jsem trénovala už dlouho. Například hašení ohně už od Littleportu, že. Venku u jezera jsem s tímhle kouzlem už dokázala hotové divy. Samozřejmě došlo i na ohňová kouzla. Profesoři vyzvali, že kdo se u ohně necítí dobře, může odejít. Divně u toho na mě koukali, jakoby čekali, že se snad zvednu a půjdu. Jako srab. Neříkám, že mě to nenapadlo ještě dřív, než to vyslovili, ale tohle není řešení. Musím ten strach překonat. Musím ho zvládnout stejně jako bubáka. Proč mezi těmi ohni stojí zrovna Mirai? Myšlenky na hořící kamarádku mi vůbec nepomáhají. Když se ale k hašení nikdo neměl, vylétla mi z hůlky voda, ani nevím jak. Nenechám se zastrašit ohněm ani Regimentem. Tentokrát budu ready.
Dunění z venku se rozléhalo čím dál hlasitěji. Albert pak vytáhl zlatý hřeb večera. Vodního elementála, kterým jsme mohli hasit ohně. Měla jsem z něj ale respekt podobně jak z ohnivého. Ti elementálové se mi vlastně vůbec nelíbí. Je to mocné a nevyzpytatelné.
Když se rány začaly ozývat z větší blízkosti, tušili jsme, že jde do tuhého. Přilítl někdo z profesorů, že máme jít s Raven a Riverem na ošetřovnu pomoct přemístit nějaké věci. Raven brblala, proč zrovna my, ale není to jasné? Jsme přece Odboj. Zachránili jsme Fénixe. A hlavně jsme očividně potřeba. Kdyby nešlo do tuhého, drželi by nás jako studenty dál. Tak jako doteď. Šli jsme podzemím, kde jsme narazili na další lidi. Trochu jsem se nejdřív lekla, ale byl tam Jay. Když jsem ho uviděla, úplně jsem zamrzla. Tak moc jsem ho chtěla obejmout... Ale měla jsem úkol a musela jsem jít.
Když jsme procházeli vstupkou, ozvala se rána přímo nad našimi hlavami. Rozběhli jsme se k ošetřovně, odkud to šlo. Tam jsme našli Stua v šoku. Předal nám nějaké bedny, ale v zápětí zněly rány a výbuchy ze vstupky, takže jsme šli zkratkami a přidali se k nám i odbojáři včetně Jaye. Díky tomu jsme rychle přesunuli ošetřovnu do evakuačky. V noci boje utichly a já přemýšlela, jak je na tom asi Mary. Ještě než jsme šli spát, přihlásila jsem se, že chci jít bojovat, jako už víckrát. Ale tentokrát nepřišlo ne. Jen teda už nebyla možnost dojít si do pokoje pro koště, letecké brýle a speciální letecký plášť.
Další den jsem vyrazila na nádvoří spolu s dalšími odbojáři. Všude byl děsný chaos, všichni někam pospíchali a nikdo se u mě nezastavil, aby mi dal nějakou instrukci. Naštěstí se časem objevila Mary, která mi ukázala, co a jak. Vyfasovala jsem jedno z těch školních košťat, fuj. Na svém bych byla milionkrát rychlejší a obratnější! Možná i trilionkrát! Neměla jsem u sebe ani svůj setík na údržbu, takže jsem koště nemohla dát ani trošku do pucu.
Když jsem usedla na koště a vznesla se nad hrad, měla jsem v první chvíli takový ten šimravý pocit adrenalinu v břiše, který jsem měla už tolikrát, když jsme tady s Mary závodily a trénovaly létání. Jenže k tomuhle fajn pocitu se přidalo i silné sevření útrob z toho, co je přede mnou. Nikdy jsem nebojovala. Jen s Jayem, ze srandy, ve Vodě, kde mi to totálně natřel. To bylo ale někdy v druháku nebo maximálně třeťáku. Tyhle časy už odplavily splašky v bradavických stokách, kam jsme tenkrát tajně lezli.
Viděla jsem míhající se lidi na kosťatech, gryfech a taky jen tak ve vzduchu, což byli letci na testrálech, jak mi vysvětlila Mary, která na jednom taky seděla, i když to vypadalo, jakoby se chystala spíš na záchod při levitaci ve vzduchu. Ten výjev byl vážně fascinující, myslím toho všeho, ne Mary na záchodě. Vzpomněla jsem si na něco, co mi před časem řekl Stu. Ty bojuješ perem a svými nápady. Nojo, jenže teď jsem tady. Takže now what?!
Poleť! Zařvala na mě Mary a já jsem se probrala z toho, co kolem vidím. Všichni už byli dávno rozdělení do svých letek a formací, ale my jsme tu zůstaly samy na vlastní pěst. Vrhly jsme se na obranu nádvoří. Zprvu jsem se spíš vyhýbala prolétajícím kletbám z jedné či obranným kouzlům z druhé strany, ale za chvíli jsem se sama pustila do kouzlení. Byl to zvláštní pocit, když jsem se poprvé trefila. Ten člověk spadl z koštěte a nějaký jiný Regimenťák ho zachytil. Ještě že tak. Co kdyby ne? Byla bych vrah? Kvůli tomu, že jsem ho ztuhla? Raději jsem přešla na pásky přes oči a jemnější kouzla. S Mary jsme se rychle sladily jako za starých časů a bránily jedna druhou. Mary šla obvykle napřímo a já jsem útočníka vzala ze strany, zatímco se soustředil na ni.
Pak se ale ozvalo bolestné vykřiknutí jednoho odbojáře. Zasáhla ho smrtelná kletba a spadl. Jedna kletba zasáhla i moje (naštěstí půjčené) koště a to se vzňalo. Zděšeně jsem na to zírala, než na mě Mary poslala ledovou sprchu vody, čímž koště uhasila a probrala mě z překvapení. Zatrolený oheň! Stáhly jsme se stranou na nádvoří a usušila jsem se. V tu chvíli se kolem nás objevili všichni ti testrálové. Byla jsem v naprostém šoku. Jsou tak... zvláštní! Nebyl ale čas na fascinaci, musely jsme zpátky. Nějaká milá paní nás konečně začlenila do své letky. Hodila jsem do sebe životabudič a chtěla pokračovat, jenže to koště už nebylo úplně provozuschopné. Další alternativa po ruce byl jeden velmi ošklivoučký testrál. A však proč ne. Prý se umí řídit sami. A když to zvládá Mary…
Nasedla jsem a udělala si pohodlí, jak to jen na takto kostnatém hřbetu jde. Poslali nás směrem ke skleníkům, kde několik letek zkoušelo rozpustit regimentí základnu. Mezi letci jsem zahlédla i Stuího. Netušila jsem, že je tady nahoře. Se zvířaty mu to vždycky šlo, stejně tak i s testrálem, na kterém seděl. Měla jsem si najít Pegase, abych byla aspoň trošku originální! Pustila jsem se do boje. Možná zase s o trochu větší vervou a agresí, po tom, co jsem viděla dělat je nám.
Rychle jsem se od Stuího učila, ale můj Testrál, říkala jsem mu Boomspell, byl neskutečně šikovný. I tak mi občas dělalo problém mu vysvětlit, co přesně se chystám udělat. Možná proto, že jsem v tom sama měla maglajz. V jednu chvíli nás obklíčili Regišmejdi a pustili se do Stuího. Ani omylem nebudou ohrožovat Stuího! Naštvala jsem se a vrhla po nich balvan. A druhý. A třetí. Už mi nevadilo, že padají dolů jak přísady do lektvaru. Stuí je zasáhl odzbrojovacím a vzápětí točícím kouzlem. Mezitím k nám dolétly posily a dostaly nás z obklíčení. Vyrovnali jsme síly. Se Stuím jsme si kryli záda a když se mě jeden Regimenťák pokoušel zasáhnout a shodit, odmrštil ho Stuí kouzlem a ještě jím shodil dalšího. Jen jsem mu ale ukázala palec hore a pokračovali jsme dál. Nebyla ani minuta na nějaký odpočinek a stačilo malé zaváhání a bylo by po nás. Pod sebou jsem zahlédla i kentaury, kteří nám z lesa vyšli na pomoc. Bojovali i jezerní lidé a vlastně celý hrad, který mě tím okouzlil ještě víc než dřív. Brnění se normálně dala do pohybu a stali se z nich silní vojáci, kterým nechcete stát v cestě! Od teď kolem nich budu chodit rozhodně opatrněji. Trhalo mi srdce vidět v našem hradu ty díry od bomb, ale snažila jsem se si to nepřipouštět.
V tu chvíli mě kouzlem zachytil Stuí a vyhoupl na svého testrála. Unikli jsme jen tak tak. Ale já jsem po havárce dorazila poněkud rozlámaná. Ne ovšem tak moc jako ti Regimenští, které poté vtáhla bouře, jež se vytvořila kolem hradu. Okamžitě mě donesli na ošetřovnu. Hůlka Stua, kterého jsem vnímala tak mlhavě napůl, se rozblikala. Jeho uklidňující hlas mi ale pomáhal. Nejen neodpadnout, ale i věřit, že budu za chvilku v pořádku. Chvilka byla několik dní, během kterých jsem sbírala kusovité informace na ošetřovně. Unesli Webba, Bradavice vyhrály. Zatkli Sebbyho a Seana. Seana! Musím se okamžitě zmátořit a dostat za ním. A taky se přesvědčit, že jsou všichni v pořádku.