Zombie
Poslední dobou je to fakt divný. Někdy nemůžu ani vstát z postele, někdy zas nemůžu vydržet v pokoji, protože cítím, že bych se zbláznila. A tak jsem buď v posteli a koukám do stropu, protože spát stejně nemůžu, nebo jdu na hodiny, kde na mě všichni koukají jak na přízrak.
Občas se nekontrolovatelně rozbrečím a už je mi to i totálně jedno. Prostě to tak je. Mám pocit, že na mě všichni divně koukaj, i profesoři. Sawyer mě nedávno posílal na ošetřovnu, asi mu přišlo, že jsem nemocná. Možná jsem vypadala, že mám rýmu. Nepřetržitě se mě někdo ptá, jestli nechci pomoct. Ale s čím jako? Jak by mi asi tak mohli pomoct? Myslej si, že uměj vrátit čas? Uměj mě zbavit tý šílený bolesti?
Evidentně to ví už celá škola. Dokonce mi psal Leon. Prý že umí podat pomocnou ruku a že se mám držet. Já se ale nechci držet! Já chci, aby šli všichni do háje. Proč mi píše Leon?! Vždyť se ani nebavíme! Neměl by spíš psát Seanovi, když je teď v jeho klubu podvodníků, co s holkama jednají jako s kusem hadru? Třeba by teď mohli být kámoši.
Neustále v pokoji narážím na věci, které mi připomínají
Seana. Náušnice jsem si strhla z uší ještě ten večer, co se to stalo. Obal na
ukulele jsem kopla pod postel. Bude holt zaprášené, no. Sbalila jsem mu krabici
věcí, které mi dal a já už je v životě nechci vidět. Mikinu, kterou mi
půjčoval, když mi byla zima, až mi ji nakonec nechal. Přísady na lektvary, za
které jsem mu měla dát tři pusy, ale už nikdy nedám, a nic od něj tu mít
nechci. Sbalila jsem mu tam i dárek k narozeninám. Nechala jsem mu vyrobit
designové hodinky z ebenového dřeva a s vyrytým stromem života. Z ebenu má
totiž hůlku a strom má více rovin, ale ta hlavní je, že jsme od prváku
plánovali postavit domek na stromě. OMG, doufám, že nám to teď najednou
ředitelka nepovolí!!! To by bylo totálně v háji. Nechci ho ani potkat, natož s
ním spolupracovat. I tu krabici jsem mu samozřejmě poslala po sově. Maye jsem
sebrala vystavené fotky Fazolek, abych se na něj nemusela nikde koukat. Nejradši
bych něco hodila i přes Mayinu sovu (která se jmenuje Fazolka).
Když jsem se ve středu vzbudila, udělalo se mi šoufl a vyzvracela jsem se z podoby. Pak jsem měla šílené křeče v břiše. Přesto jsem si řekla, že se půjdu podívat na něco k jídlu. Dopadlo to tak, že jsem sešla dolů a opravdu jsem se jen podívala. Ze všeho se mi dělalo zle. Tak jsem zase zamířila zpátky na kolej. U ošetřovny mě najednou doběhl Leon s tím, jestli si nechci jít popovídat. Nechápala jsem, o co mu jde - vysmát se mi přece mohl rovnou v tom dopise. Ale on na mě mluví!
Říkal, že si můžeme pomoct vzájemně. Nebavilo mě ho do kolečka odmítat, a tak jsem s ním šla. Začal povídat o své minulosti, což se mi nejdřív zdálo jako hodně blbá snaha o utěšení, ale point byl, že všechny holky, kterým kdy ublížil, jsou dneska daleko šťastnější, než byly s ním. Hmm. Maybe.
Nakonec to byl ale fajn pokec. Kdybyste mi řekli, že první člověk, se kterým si od toho rozchodu víc popovídám, bude Leon, asi bych vás brala rovnou k Mungovi.
Vypadá to, že se asi docela změnil. Což je zajímavý, když chodí zrovna s Corn a zdálo by se, že jeho staré já se k ní dokonale hodí. Ale mluví o ní hrozně hezky. Taky bych chtěla, aby o mně nějaký kluk někdy mluvil takhle hezky. Teda...co to kecám! Žádní kluci. Nikdy. Konec s klukama a se vším.
Ptala jsem se ho, jak se to celé o mně a Seanovi vlastně dozvěděl. Bála jsem se, že řekne něco v tom duchu, jakože na koleji se tím všichni baví už několikátý večer. Ale bylo to vlastně ještě horší. Řekla mu to Aisha. Ona se tím ještě chlubí a všem ukazuje, jak mi přebrala kluka. A říká jim to evidetně tak, že ti lidé mají pak potřebu mi napsat a jít mě utěšovat, i když se se mnou jinak vůbec nekamarádí.
Leon mě pak dotáhl na večeři pod záminkou, že chce, aby mu někdo popřál dobrou chuť. Když jsem mu pak popřála a chtěla jít, tak se trošku divil, ale přišla zrovna Mary a společnými silami se jim povedlo do mě narvat pár perníčků. Nezvracela jsem.
Mary mi pak ještě chtěla uvařit na koleji čaj, ale z ničeho nic jí něco ostříhalo vlasy a ona začala děsně panikařit. Měla jsem o ni v tu chvíli strach a snažila se ji uklidnit... když mi ty vlasy něco/někdo taky ostříhal/o. No, po menších úpravách nám to docela sekne. Ale jestli to byl Jay, tak mu to totálně nedaruju. Jednou...až budu mít sílu mu to vrátit.
Na hodině s Parkerem mě dost chytaly křeče, které se v posledních dnech stupňují. Chtěl po nás nějaká kouzla, ale těch jsem vůbec nebyla schopná. Když jsem se pak vyplazila ven, uviděla jsem Seana s Aishou. Polilo mě horko a zároveň mnou projel chlad. Zeptal se mě, jestli jsem okey. Co se na tuhle blblou otázku sakra říká? No, i kdybych to věděla, bavit se s ním nechci. On se mi ostatně neobtěžoval odpovědět ani na ty věci, co jsem mu poslala. Mary říká, že je prostě zbabělec.
Křeče se pak ale zhoršily, udělalo se mi děsně blbě. Alice na mě koukala tak, že jsem usoudila, že bude asi fakt nejlepší zajít na ošetřovnu. Byl tam Stu a paní Sayaka, maminka Mirai. Vytáhla ze mě, co se stalo a musím říct, že se mi fakt dost ulevilo. Byla hrozně milá, už naprosto chápu, po kom Mirai tyhle schopnosti má.
Vybavila mě kupou lektvarů na spaní, bolesalem, čajíkem na uklidnění a slíbila mi speciální donášku čokolády na pokoj (kterou dodržela). Musím přiznat, že mi bylo o dost lehčeji, když jsem z ošetřovny odcházela. Po příchodu na kolej se na mě vrhla Mary, že mi musí něco ukázat. Objevila novou tajnou chodbu. Fakt jsem na pár minut měla pocit, že je všechno jako dřív. A když jsme se po večerce vrátily do spolky, vytáhla moje milované pralinky plněné Baileys. A ještě jsme se domluvily, že si spolu obarvíme vlasy. Když změna, tak pořádná! A Mary si dá mou oblíbenou tyrkysovou!
Jo, fakt je dneska líp.